Pojem džihád pochází z arabského kořene „chd/cehd“ a v jazykovém smyslu znamená vynakládat úsilí, snažit se nebo usilovat. V náboženském významu džihád označuje vědomý boj, a to jak fyzický, tak duchovní, proti všem formám zla, jako jsou fitna (rozbroje), fücur (nemravnost), fısk (hříšnost) a zulüm (útlak), a zahrnuje trpělivost v těžkostech. Džihád tedy zahrnuje jak boj proti vlastnímu egu a slabostem (velký/duchovní džihád), tak boj proti nepřátelům (malý/fyzický džihád).
Z definice pojmu džihád je zřejmé, že zahrnuje nejen boj jednotlivce proti nepřátelům, ale i jeho neúnavné úsilí stát se „pravým člověkem“ navzdory veškerým nástrahám Iblíse. Pokud člověk tento boj sám se sebou nevyhraje, i jeho boj na bitevním poli je ohrožen. V takových případech hrozí, že se cesta, která měla být vykonána pro Boha, změní v konflikt motivovaný slávou, bohatstvím nebo kořistí. Džihád, jehož jádrem je „umožnit lidem žít důstojným životem“, pak může ztratit svou hodnotu a stát se nástrojem pro zabíjení a získávání majetku.
Válka je stará jako samotné lidstvo. Islám však přistupuje k válce zcela jinak než ostatní náboženství a ideologie. Islám vede válku ne za účelem útlaku, ale za účelem dosažení spravedlnosti. Nikdy neusiluje o válku kvůli hromadění majetku, dobývání území, ovládání lidí, projevování nadřazenosti, zotročování, drancování nebo pomstě. Slova proroka Mohameda, která adresoval Alímu při předání praporu během výpravy do Tabúku, jsou klíčem k pochopení významu války v islámu: „Ó Alí! Oznám židům jejich práva. Pokud se jeden z nich skrze tebe obrátí na správnou cestu, je to pro tebe lepší než vlastnictví červených velbloudů.“
Islám považuje válku za poslední možnost, metodu, která má člověku připravit prostředí, v němž může důstojně žít. Prorok Mohamed to popsal Adíji ibn Hátimovi slovy: „Světem, kde žena může sama cestovat z Mekky do Kádisíje, aniž by jí bylo ublíženo.“ V tehdejší Arábii a dokonce i ve světě to byla pouhá utopie. Každá činnost, která přispívá k uskutečnění tohoto snu, spadá do pojmu džihád a získává svůj význam a hodnotu v míře, v jaké je jí člověk ochoten zasvětit svůj život. Pro věřícího člověka je tedy život sestaven z víry a džihádu.
Korán používá pojmy džihád a válka ve spojení „boj na cestě Boží“ (fî sebîlillâh). Jakýkoli boj, který není veden s cílem získat Boží spokojenost, není džihád, jak jej islám vyžaduje. Muslimům se přikazuje chovat se dobře k nevěřícím, kteří s nimi nebojují a nečiní jim příkoří, a připomíná se, že samotné nevíra není důvodem k válce:
„Co se týče nevěřících, kteří proti vám nevedou boj z náboženských důvodů a nevyhánějí vás z vašich domovů, Bůh vám nezakazuje, abyste k nim byli laskaví a jednali s nimi spravedlivě. Bůh miluje ty, kdo jednají spravedlivě.“ (Mumtehine, 60)
„Bojujte na cestě Boží proti těm, kteří proti vám vedou boj. Nepřekračujte však hranice, neboť Bůh nemiluje ty, kdo je překračují.“ (Bakara, 190)
„Bojujte proti nim, dokud nebude odstraněno pronásledování a dokud nebude náboženství pouze Boží. Jestliže však přestanou, pak vězte, že nepřátelství je dovoleno pouze proti těm, kdo páchají bezpráví.“ (Bakara, 193)
Příkaz bojovat za odstranění útlaku (fitna) znamená nejen osvobodit muslimy od pronásledování pohany, ale také chránit základní lidské právo na svobodu náboženství a svědomí. Pokud takové riziko neexistuje, není ani důvod k válce. Prorok Mohamed řekl: „Nežádejte o střet s nepřítelem, ale spíše proste Boha o mír. Pokud však s nimi musíte bojovat, buďte trpěliví a vězte, že ráj je ve stínu mečů.“ Tato slova zdůrazňují, že islám staví do popředí mír, nikoli válku.